Z historie 400 let dolování černého uhlí ve Východních Čechách

Hlubinné dobývání černého uhlí ve východočeském regionu probíhalo v zásadě ve třech samostatných revírech, které se čas od času majetkově a organizačně prolínaly. Jedná se o revír žacléřský, revír svatoňovický a revír radvanický. S ohledem na rozdílný charakter popisujeme ve stručnosti jejich vývoj samostatně. Z archivních pramenů je známo, že dne 15. srpna 1570 povolil opat Kašpar, představený kláštera v Křesoboru, hledat a dobývat uhlí v žacléřském okolí Jakobu Rabe, rychtáři v nedaleké pruské obci Oppau. Počínaje rokem 1775 jsou do Žacléře posíláni odborníci ze saských i kutnohorských dolů, uhelné sloje jsou otevřeny svislými šachtami, odvodňovány dědičnými štolami. V roce 1811 jsou položeny i první dolové míry a objevují se první těžaři z řad drobných podnikatelů. Od poloviny 19. století lze i na Žacléřsku s rozvojem průmyslu sledovat rozvoj těžby z větších hloubek. V roce 1848 byla založena jáma Jiří, v roce 1855 byl otevřen důl Julie, první strojní šachta o hloubce 53 metrů s parním strojem o výkonu 16 HP. V letech 1868 – 1870 byla hloubena větrací a odvodňovací jáma Eliška. V roce 1869 byla na dolové míře „Mariahilfe“ vyhloubena jáma Marie do hloubky 156 m a po prohloubení o 30 m v roce 1872 byla již opatřena parním těžním strojem o síle 60 HP. Po skončení první světové války začaly být užívány ve větším rozsahu velké stroje, řetězové šramačky Mavour a Coulson, tyčové šramačky Westfalia a sbíjecí kladiva Flottmann. Do podzemí přicházely válečkové pohyblivé žlaby, vrátky poháněné elektřinou nebo stlačeným vzduchem a důlní koně byli nahrazeni benzolovými lokomotivami. Po odtržení tzv. Sudet od ČSR, a tím i Žacléřska jsou doly Západočeského báňského akciového spolku (ZBAS) řízeny přímo z Německa báňským revírním úřadem ve Walbřichu. Nad akciovým kapitálem ZBAS, představující z větší části židovský majetek, byla nejprve zavedena tzv.komisařská správa a v roce 1941 je majetek arizován. Vyhláškou ministra průmyslu č. 442 z 29. 11. 1945 byly žacléřské doly Západočeského akciového spolku znárodněny a od 1. ledna 1946 začleněny do nově zřízeného národního podniku Východočeské uhelné doly se sídlem v Trutnově. V roce 1950 byly jámy Eliška a Jiří v Žacléři, Marie a Julie v Lamperticích a Františka v Černé Vodě přejmenovány na jeden společný závod Jan Šverma.

V rámci rozsáhlé přestavby závodu na přelomu 50. a 60. let byla vyhloubena hlavní vtažná a těžní jáma Jan o průměru 5,5 m a po prohloubení měla konečnou hloubku 955 m. Výztuž jámového stvolu je po celé délce litým betonem. Výdušná jáma Julie byla postupně prohloubena na celkovou hloubku 865,1 m. Od ohlubně po 6. patro je výztuž jámy cihlová o světlém o 4,5 m a od 6. patra po dno jámové tůně je výztuž jámy z litého betonu o světlém o 6,5 m. Základní dobývací metodou bylo směrné stěnování na řízený zával. Výjimečně se, a to jen ve vhodných podmínkách, dobývalo zátinkováním se zpětným sestřelem bez budování. Tato metoda nahradila ještě dříve používané stromečkování. V roce 1979 byla na Dole Jan Šverma poprvé nasazená do porubů posuvná výztuž 2 MKE. Tato výztuž byla po různých úpravách používána prakticky až do konce těžební činnosti. Použití štítové výztuže umožnilo výrub stařinových bloků, které byly často již v minulosti několikrát nadrubány i podrubány. V souvislosti s připravovanou liberalizací cen uhlí a se ztrátou konkurenceschopnosti byla těžba na dole Jan Šverma ukončena k 31. 12. 1992. Majetek byl po předchozím pronájmu privatizován vládním usnesením č. 110 z 26. 2. 1997 a smluvně převeden na firmu Gemec, která dokončuje zaplavování podzemních prostor rychletuhnoucí nerozplavitelnou základkou. Za více jak 400 let těžby bylo na žacléřském revíru vytěženo téměř 27 milionů tun černého energetického uhlí V roce 1996 prohlásilo ministerstvo kultury šachetní budovu a těžní věž včetně těžního stroje dolu Františka a těžní věž dolu Jiří za kulturní památky. Areál dolu Františka je po privatizaci využíván firmou GEMEC – UNION a.s. Jívka. Těžní věž dolu Jiří včetně pozemku byla bezúplatně převedena na město Žacléř a je součásti naučné stezky po hornických památkách.

Podobně jako na Žacléřsku jsou ve svatoňovickém revíru známy a písemně doloženy objevy uhlí z přelomu 16. a 17. století. Jsou dokladovány báňské práce z okolí Markoušovic a Strážkovic, které se samozřejmě soustředily do výchozových partií uhelných slojí. V 18. století vznikají v okolí Strážkovic uhelné doly, jejichž provoz byl organizován podle rudných dolů a měl tedy báňsko-právní základnu. Těsně před r. 1840 je na Svatoňovicku 7 závodů. Jeden s 15 doly byl náchodské vrchnosti, která vlastnila i doly u Markoušovic a Žďárek. V roce 1842 je prodáno náchodské panství Schaumburgům z Lippe. Následuje jejich snaha o koncentraci báňského podnikání. Kolem roku 1850 byla roční těžba cca 25 000 t. Nově budované doly Ida a Xaver byly již na dobré tehdejší úrovni. 80. a 90. léta 19. století jsou poznamenána stagnací v produkci uhlí. Schaumburgův podnik reprezentující hlavní důlní společnost na Svatoňovicku byl prodán v roce 1896 Mirošovskému těžařstvu (od roku 1897 Mirošovsko-libušínsko-svatoňovická společnost a po prodeji dolů na Plzeňsku a Kladensku Svatoňovická báňská společnost – SBS). Hlavní těžební díla reprezentovaly 1800 m dlouhá štola Ida, 350 m hluboký Slepý důl, vyražený pod štolou Ida a Tmavý důl u Jívky, hluboký 400 m. Dále společnost vlastnila i důl U buku (dříve Xaver, později Pětiletka). Od konce 20. let minulého století se stává významným odběratelem uhlí nově postavená elektrárna v Poříčí u Trutnova majetek VČE Hradec Králové). Významné změny nastávají v roce 1938 po Mnichovu. Po odtržení Sudet je svatoňovický revír rozdělen na dvě části. Základní závod u štoly Ida zůstává sice na území okleštěné republiky, ale prostory těžby s Tmavým, Chlíveckým a Slepým dolem připadly k Říši. Opětovné spojení svatoňovických dolů dochází až za tzv. Protektorátu v roce 1939. Po obnovení Československé republiky byly všechny doly znárodněny a od 1. 1. 1946 začleněny do nově zřízeného národního podniku Východočeské uhelné doly se sídlem v Trutnově. S postupem do větších hloubek bylo odtěžení rubaniny na štolu Ida stále častěji realizováno systémem podpatrových úpadnic. Nepříznivě se projevovala i těžba do pole v křídlech ložiska (vzdálenost až 5 km). Koncem 60. let minulého století, kdy se celostátně projevuje krize v těžbě i uhelném průmyslu se objevují i úvahy o likvidaci dolu. V začátku 70. let nastává obrat. Projektuje se hloubení nové jámy na Odolově s cílem zlepšit dopravní a klimatické poměry, eliminovat podpatrové dobývání a tím vylepšit nepříznivé ekonomické poměry. Hloubení Nové jámy bylo dokončeno koncem roku 1979. Celková hloubka jámy je 867,3 m.

Vyražením hlavních otvírkových překopů na III., IV. a V. patře byl získán předstih pro průzkumné a přípravné práce a pro možnost otevřít několik porubů současně. Dále byla zdvojena dopravní cesta pro rubaninu k úpravně na štole Ida, vybudována nová úpravna u základního závodu v Malých Svatoňovicích a nová vlečka na nádraží Malé Svatoňovice. Soubor staveb byl ukončen v polovině 80. let. Bohužel pokračující báňsko průzkumné práce ukázaly, že geologické poměry byly podstatně složitější než předpokládal výpočet zásob z roku 1974. S přechodem na tržní ekonomiku po roce 1989 nastávají výrazné změny i v těžbě uhlí na jednotlivých dolech VUD. Důl Zdeněk Nejedlý byl prvním, který byl pro neefektivnost těžby uzavřen, a to již v roce 1990. Stěnování jako dobývací metoda se ve svatoňovických slojích začala v širším měřítku uplatňovat koncem 20. let minulého století. S ohledem na variabilitu úložních poměrů byla ve žďáreckých slojích používána celá škála dobývacích metod. Převážně se jednalo o různé typy směrného stěnování a dobývání trhací prací pomocí dlouhých vrtů. Za celou dobu podnikání na ložisku, resp. ložisku a jeho blízkém okolí, bylo vytěženo téměř 22,3 mil. tun uhlí. V roce 1991a 1992 byla hlavní důlní díla ústící na povrch po částečném vyklizení technologie uzavřena a důl po úroveň dědičné štoly Ida zatopen. Likvidovaný Důl Zdeněk Nejedlý měl dva samostatné povrchy a to areál Odolov a areál Ida. K 1. 1. 1992 byl areál Odolov, po demolici jednoúčelových objektů nevhodných k dalšímu využití, smluvně převeden na Vězeňskou službu ČR. V areálu Ida byly jednotlivé objekty pronajaty nově vznikajícím společnostem, které převzaly pracovníky VUD, kteří v těchto objektech pracovali. Následná privatizace těchto provozů se uskutečnila v létech 1994 a 1995 a provozu dřevovýroby v roce 1997.

V letech 1992 a 1993 se uskutečnila lesnická rekultivace hlušinového odvalu dolu. Bylo provedeno zmírnění sklonu svahů a došlo ke stržení vrchního kužele. Nová výsadba na temeni odvalu na ploše cca 3 ha navazuje na již stabilizované části odvalu s rostlinným krytem. Při rekultivaci bylo respektováno využití části odvalu pro účely řízené skládky TKO. Takto upravený odval byl včetně přilehlých pozemků bezúplatně převeden na město Rtyni v Podkrkonoší. V rámci útlumu hornické činnosti se uskutečnila i sanace areálů patřících k dolu Zdeněk Nejedlý, kde byla ukončena těžba v minulosti a sanační práce nebyly řešeny. Od roku 1995 je v provozu čistírna důlních vod vytékajících ze štoly Ida v množství cca 2,8 mil. m3/rok. V areálu Tmavý důl byly v roce 1995 demolovány povrchové objekty nevhodné pro další využití. Administrativní budova a některé další objekty slouží Domovu důchodců, pro který byl v roce 1991 upraven čerpací systém z jámového stvolu jako dočasné řešení do doby zajištění jiného zdroje. Voda je dodávána dodnes. V roce 1998 byla v Malých Svatoňovicích likvidována rozestavěná stavba krytu CO . Geologický odkryv jako významný krajinný prvek byl při sanačních pracích zachován a je součástí naučné stezky. V roce 2000 byly sanovány všechny povrchové objekty bývalé výdušné jámy Kolektiv, která nebyla od roku 1977 využívána. Pozemky byly již v roce 1990 převedeny na Lesy ČR, s.p., Hradec Králové. Ve srovnání s ložisky černého uhlí v okolí je těžba v radvanickém revíru nepoměrně mladšího data. Území ložiska patřilo k mnoha drobnějším panstvím, chyběly zřejmě potřebné finanční prostředky pro podnikání a uhlí bylo mnohem horší kvality. Náhodné nálezy do roku 1840 zůstaly bez větší odezvy. V počátcích těžby, tj. kolem roku 1840 byla roční produkce kolem 300 t. Podobně jako na Žacléřsku a Svatoňovicku dochází k určité kumulaci dolových práv a vlastnictví. Důlní majetek v okolí Radvanic se soustředil prakticky do rukou J. Rzehaka a rodiny Völkelů. Roční těžba se pohybovala kolem 7 000t. Na počátku minulého století dochází k hloubení úpadní jámy Kateřina, která sloužila až do nedávné doby. Koncem I. světové války kupuje Radvanický důl tzv. Radvanické těžařstvo se sídlem v Trutnově. Po vzniku Československé republiky nastává konjuktura. Byla postavena výkonná sazečková úpravna, instalovány kompresory a modernizována lanovka k železniční trati. Současně byl instalován na úpadní jámě i nový těžní stroj. V roce 1920 bylo již vytěženo cca 40 tis. t uhlí a pracovalo zde 250 dělníků. Důl Celestýn ve Chvalči přešel do vlastnictví Mautnerových textilních závodů. V té době dobývalo asi 150 dělníků kolem 10 000 t ročně. Po Mnichovu se oblast ocitá v odtrženém území Sudet. Pro neutěšené ekonomické poměry prodává Radvanické kamenouhelné těžařstvo důl Západočeskému báňskému akciovému spolku (ZBAS). V roce 1946 byl důl Kateřina začleněn do nově vzniklého národního podniku Východočeské uhelné doly. Roční těžby z let 1952– 1957 nejsou známé, protože v té době byl důl pod správou Jáchymovských dolů. Předmětem jejich zájmu byla těžba radioaktivních surovin, vázaných především na organickou hmotu radvanických slojí, zvláště 2. sloje a sloje Baltazar. Každoroční těžba uhlí až do roku 1957 byla zřejmě nižší než 100 tis. t ročně. Od 1.4. 1957, kdy důl převzaly opět VUD n.p., začala těžba stoupat a systematicky se dobývaly všechny sloje. Těžba postupně rostla až na 250 tis. t uhlí. Před rokem 1945 bylo na dole dobýváno pilířováním s úpadním postupem. V 50. letech minulého století se přešlo na směrné stěnování na řízený zával. Pravidelná mocnost slojí i jejich úklon při velkých směrných délkách později umožnila komplexní mechanizaci dobývání (mechanizované výztuže DVP 11, DVP 6, DVP 6a, válcové kombajny 2K 52, 2K 52 MU, KSV 101 a KSV 102). K eliminaci zbytečné dopravy a ke zvýšení její výkonnosti byla v letech 1980 – 1986 vyhloubena nová těžní klecová jáma Kateřina II o celkové hloubce 1 041 m. Přestože vzrostla těžba v roce 1992 až na 378 tis. t uhlí, nenachází produkovaná surovina v silných konkurenčních podmínkách při všeobecném útlumu hornické činnosti možnosti odbytu. Těžba byla ukončena 31. 3. 1994. Za celé období těžby, tj. od roku 1840 bylo vytěženo téměř 13 mil. t černého energetického uhlí. V letech 1994 až 1996 byla uskutečněna likvidace hlavních důlních děl ústících na povrch. Klecová jáma Kateřina II byla nad úrovní XIV. patra v délce 445 m zasypána a uzavřena betonovou jistící zátkou a ohlubňovým povalem. Důl Kateřina využíval do ukončení těžby 3 povrchové areály: Areál závodu Kateřina I - téměř všechny objekty byly likvidovány jako nepotřebné. Zbývající budou po skončení sanace hořícího odvalu, převedeny na Obec Radvanice v Čechách. Areál závodu Kateřina II – v areálu byla likvidována část jednoúčelových objektů nevhodných k dalšímu využití, zbývající včetně sanovaných a rekultivovaných pozemků byly bezúplatně převedeny na Obec Radvanice v Čechách. Pro areál byl vybudován nový zdroj vody (pomocná čerpací stanice z obecního vodovodu). Areál Dolu Celestýn – po demolici nepotřebných objektů byl upraven pro potřeby Policie ČR, které byl předán. Technicky i finančně nejnáročnější akcí v oblasti zahlazování následků hornické činnosti je sanace a rekultivace hořícího odvalu Dolu Kateřina v Radvanicích. Jedná se o uhašení hořícího odvalu postupným rozebíráním a ukládáním do systému těsných kazet, protierozní zajištění a biologickou rekultivaci s následnou údržbou. Sanace hořícího odvalu je v postatě ukončena. Pokračují dokončovací a navazující práce (odvodnění území, technická a biologická rekultivace, revitalizace potoku Jívka, demolice objektů nevhodných pro další využití apod.)

Vývojové schéma Východočeských uhelných dolů

• 1. 1. 1946 – 31. 12. 1951 Východočeské uhelné doly, n. p. Trutnov
• 1. 1. 1952 – 31. 12. 1955 Východočeské uhelné doly, revírní ředitelství, n. p. Trutnov
• 1. 1. 1956 – 30. 9. 1956 Východočeské uhelné doly, trust Trutnov
• 1. 10. 1956 – 30. 4. 1963 Východočeské uhelné doly, n. p. Rtyně v Podkrkonoší
• 1. 5. 1963 – 31. 12. 1976 Východočeské uhelné doly, n. p. Malé Svatoňovice
• 1. 1. 1977 – 30. 6. 1988 Východočeské uhelné doly, k. p. Malé Svatoňovice
• 1. 7. 1988 – 30. 6. 1990 KDK Východočeské uhelné doly, s. p. Malé Svatoňovice
• 1. 7. 1990 – 30. 4. 1992 Východočeské uhelné doly, s. p. Malé Svatoňovice
• 1. 5. 1992 – 31. 12. 2004 Východočeské uhelné doly, s. p.Trutnov